What is the difference between nouns and verbs (according to Mīmāṃsā authors)? Diaconescu vs. Clooney

What do nouns mean? And what is the difference between nouns and verbs? Pūrva Mīmāṃsā authors are rightly known as having conceived the first textual linguistics in South Asia. In this sense, their theory differs from the Vyākaraṇa one, as it does not start with basic forms having already underwent an analysis (vyākaraṇa), but rather with complex textual units, the sacrificial prescriptions of the Brāhmaṇas.

Kumārila on language

Workshop with Lars Göhler

The aim of the workshop is the translation and analysis of the Ślokavārttika sections on the status of language and on meaning. The workshop will focus on the sections about language in Kumārila’s Ślokavārttika (especially śabdādhikaraṇa and vākyādhikaraṇa). These include interesting discussions of the main philosophical positions about word- and sentence-meaning. (more…)

Who invented the apoha theory? On Kunjunni Raja 1986 SECOND UPDATE

Who invented the apoha theory? If you, like me, are prone to answer “Dignāga” and to add that Dignāga (as shown by Hattori) was inspired by Bhartṛhari’s theory and that Dharmakīrti and Dharmottara later fine-tuned Dignāga’s one, you are ready to have your view challenged by K. Kunjunni Raja’s article in Buddhist Logic and Epistemology (ed. by B.K. Matilal and R.D. Evans, 1986, I am grateful to Sudipta Munsi who sent me a copy of it).

मीमांसान्याययोः शब्दविषये विवादः -१-

पूर्वमीमांसासूत्रे सू॰ १।१।६ अरभ्य सू॰ १।१।२३ पर्यन्तम् शब्दस्वरूपविषये नैयायिकानां पूर्वपक्षाः प्रदर्शिताः (१।१।६–१।१।११) प्रतिवदिताश्च ।
१।१।६ विषयं प्रतिजानाति “कर्म एके तत्र दर्शनात्” इति । एके − नैयायिकाः मन्यन्ते, शब्दः कर्मैवास्ति, प्रयत्नानन्तरदर्शनाद् इति यावत् ।
१।१।७ सूत्रे द्वितीयो हेतुरुक्तः “अस्थानात्” इति । शब्दः कर्म, यतः शीघ्रं विनश्यति, विनष्टश्च न कुत्रचिदुपलभ्यते । सन्ति तु अर्थाः, ये सन्तोऽपि नोपलभ्यन्ते, मेरुवत् इति चेन्न । मेर्वादयः व्यवधानेभ्य एव नोपलभ्यन्ते । व्यवधानं विना सर्वमुपलभ्यमिति नैयायिकः ।
१।१।८ सूत्रेऽपि हेतुरुच्यते “करोतिशब्दात्” इति । लोके “सः शब्दं करोति” इति यावत् । किमर्थं लोकव्यवहारं प्रमाणमिति चेत्, उच्यते − यथा लोके वदन्ति तथा चिन्तयन्ति, न चानुपलब्धं किंचिद्वर्तते इति सूत्रे १।१।७ उक्तम् । तस्माद् यदुपलब्धं तच्चिन्तितं, यच्चिन्तितं च तल्लोकव्यवहारे व्यक्तमिति लोकव्यवहारः प्रमाणमिति नैयायिकः । तत्र तु −संस्कृता वागपि संकेतिका इति नैयायिकाः । अत एव संभवति यत् केवलं संस्कृतायां भाषायां “शब्दं करोति” इति व्यवहारोऽस्ति । वस्तुतश्च हङ्गरीभाषायां “शब्दं प्रमुञ्चति” इत्युच्यते, न तु “करोति” ।
१।१।९ सूत्रे यौगपद्यं हेतुत्वेनोक्तम् “सत्त्वान्तरे च यौगपद्यात्” इति । नानादेशेषु “शब्द”शब्दादयः यौगपद्येन श्रुताः । यद्येक एव शब्दो भवेत्, तर्हि एतदसम्भवम् । यथाहि ममैकः पुत्रः केवलं पाटलिपुत्रे दृश्यते, न तु यौगपद्येन पाटलिपुत्रे वारणसीपूरे च ।

किम् मन्यन्ते तत्रभवन्तः, कः कः हेतुः युक्ततमः?

शब्दस्वरूप एतत् “पोस्ट्” अपि पठितव्यम्

“If you want to keep on with this work, you have to be proactive”—An interview with Chiara Barbati —Part 2

Q1 EF: In this second part of our chat, we will focus on career. How did your scholarly career start?

CB: I started by focusing on Indo-European studies and, consequently, learnt Sanskrit, Armenian… and Sogdian, which immediately interested me most [see Q2 of part 1].

It is fun to reconstruct the (Central Asian) puzzle—An interview with Chiara Barbati —Part 1

I met Chiara Barbati long ago in Italy, because we studied at the same University (“Sapienza” University of Rome), but it is only once we had both moved to Vienna that we became friends. She is now a researcher at the Institute of Iranian Studies at the Austrian Academy of Sciences and works on Sogdian, which is probably well-known to many of us because of the many Buddhist texts being translated from Sanskrit (or, in a less amount, from Chinese) into Sogdian. All the others will be perhaps surprised to know that Sogdian exists (almost) only as a corpus of translations, from Syriac (in the case of Christian texts), from Sanskrit (Buddhist texts) or from Middle Persian (Manichean texts).

शब्दविषये रसेल(Russell)मत: संस्कृतायां वाचि निरूपितः

पूर्वस्मिन् मासे, मृणालकौलमहोदयः संपूर्णानन्दविश्वविद्यालयस्य ३९-तमां संस्कृतां पत्रिकां मह्यं दत्तवान् (अतीव धान्यवादः, मृणाल!) ।
पात्रिकायां भारतीयपण््डितानां संस्कृतसंवादः रसेल(Russell)महोदयस्य शब्दस्वरूपविषयमते संक्षिप्तः । संवाद: शब्दस्य सत्यत्वमिथ्यत्वयोः, संज्ञार्थे, वाक्ये, संबनधे च वर्त्तते स्म ।
शब्दस्य सत्यत्वमिथ्यत्वविषये, अर्थो यदि बहिरवतिष्ठते, तदा वस्त्वेव— इति निरूपितम् (रसेलमहोदयः कदाचित् “नाईव् रीअालिस्ट” (naive realist) इति मह्यं प्रतिभाते, साध्यार्थोपेक्षात्) ।
व्याख्यानं विशुद्धं, रुचिकारं च, न केवलं रसेलमतं निदर्शितमपि तु संस्कृतविवादेष्वनुयोजितं च –इति कारणात् । उदाहरणमिव, चैत्रो वह्णिना क्षेत्रं सिञ्चतीति, अर्थोऽवस्तु, अपितु शब्दरूपः (proposition) अवज्ञेयः । शब्दरूपार्थयोः भेदेन मिथ्यावाक्यावगतिर् सुलभा । तद्विना तु, वह्निणा सिञ्चतीतिवाक्ये योग्यताभवात् वाक्यं किमवगच्छामः ? अनवगते च, केन प्रकारेण मिथ्येति वदेमः ? एवमेव, कथं नैयायोकाः मीमांसकाश्च शब्दनित्यत्वविषये चर्चां कर्तुं शक्नुवन्ति ? यदि शब्दोऽनित्य इतिवाक्यस्यार्थो वस्त्वेव, तर्हि कथं शब्दो नित्य इतिवाक्यमवगम्यते ? रसेलमतः एका एव गतिः इति विद्वांसः मन्यन्ते ।
तत्पश्चात् रसेलमतेन वाचस्पतिमिश्रस्य, शाब्दिकानाम् (इत्युक्ते वैयाकरणानामित्यहं मन्ये) अद्वैतवेदान्तिनां च मतानां भेदो स्फुटीकृतः । रसेलमते बहिरसतः अर्थाः बुद्धावपि नावतिष्टन्ते –इति भेदः । ते तु केवलं बुद्धिविषयाः ।

तत्रभवान् किं किं मन्यते ? रसेलमतं विना किं नैयायिकानां मीमांसकानां मिथः संवादः शक्यो वा न वा ? शक्ये च, कुत्र कुत्र रसेलमतमुपयोजनीयम् ?